Ondřej Knoll
Ondřej Knoll se narodil dne 24. 12. 1883 v Šaraticích u Vyškova v tradiční kovářské rodině. Rodičům se narodil jako druhé dítě, později bylo sourozenců celkem pět.
Po povinné školní docházce začal navštěvovat c. k. II. české nižší gymnázium v Brně (dnes budova fakulty architektury na ulici Poříčí 5). Na čí popud započal mladý Ondřej se studiem, se již dnes zřejmě nedozvíme. Jisté však je, že učení Ondřejovi příliš nešlo a prospěch měl nevalný. Po absolvování čtyř tříd gymnázia rodiče rozhodli, že lépe bude dát Ondřeje do učení a takto se dostal k fotografovi Emilu Müllerovi do Náměště. To se stalo zřejmě v roce 1900, kdy je O. Knoll již jako Müllerův učedník zapsán ve sčítání lidu.
O dalších životních i profesních osudech mladého fotografického nadšence hezky pojednávají autoři František Gregor – Miroslav Maloušek v knize Náměšť nad Oslavou a okolí ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v Třebíči roku 2006, z níž citujeme:
„Po ukončení učebního poměru byl přijat jako vedoucí do nově zřizované prodejny s knihami a papírnickým zbožím, jakožto náměšťské filiálky firmy J. F. Kubeš (pozdější starosta Třebíče) z Třebíče. Filiálka sídlila v renesančním Pragerově domě na náměstí v čísle 63.
Souběžně si otevřel vlastní fotografickou živnost, a to 2. května 1906 v domě číslo 103, tedy hned vedle E. Müllera. Vlastní fotografický ateliér měl však v domě číslo 59 (dnešní lékárně). Již v době před světovou válkou začal vydávat ještě světlotiskové pohlednice podle svých fotografií a snad i podle fotografií Müllerových. Dobu 1. světové války pak přečkal ve vojenské nemocnici ve Vídni (a podle všeho nejen ve Vídni – pozn. Martinů) jako fotografický laborant rentgenové laboratoře.
Největší rozmach jeho vydavatelské a fotografické činnosti začal po 1. světové válce a skončil až likvidací jeho živnosti po únoru 1948. V roce 1923 odkoupil od Kubeše jeho filiálku a zřejmě v roce 1924 či 1925 přesunul svůj ateliér do vlastního nového domu u sokolovny „Za sádkami“.
Knollova činnost zvláště v meziválečné době byla mnohoznačná a rozsáhlá. V první řadě šlo o místopisné pohlednice, do konce dvacátých let 20. století namnoze ještě světlotiskové, posléze výlučně fotografické (bromografické). Množství druhů těchto pohlednic je ohromující. Snad každá obec západní Moravy má aspoň jednu pohlednici od Knolla. Ovšem Knollův záběr přesahoval tento region, a tak známe jeho pohlednice obcí z východních Čech, z mnohých oblastí Moravy, Slovenska a dokonce i Podkarpatské Rusi (kterou navštívil v roce 1936 s náměšťskými Sokoly – pozn. Martinů). Ve sbírce fotografií třebíčského muzea jsou dochována tématická alba z jednotlivých obcí či oblastí, která zřejmě sloužila i jako nabídkové katalogy, protože některé z fotografií z těchto alb známe jako pohlednice.
Jedinou výjimkou mezi jím fotograficky zachycenými regiony je Velkomeziříčsko. Ve Velkém Meziříčí působil známý fotograf Rudolf Skopec (*1879), rovněž vydavatel poměrně značného počtu pohlednic. Malý počet Knollem vydaných pohlednic Velkomeziříčska a naopak obdobně malý počet pohlednic Třebíčska vydaných fotografem Skopcem svědčí o pravdivosti pověstí o tom, že oba pánové uzavřeli nepsanou dohodu. R. Skopec si vymínil Velkomeziříčsko a severní část Třebíčska a ponechal fotografování zbylých částí Třebíčska a východní části současného žďárského okresu O. Knollovi.
Na některých Knollových pohlednicích je zachycen jeho motocykl se sajdkárou a později i automobil, kabriolet typu Praga Piccolo Phaeton. Když se v roce 1909 oženil, získal v manželce věrnou životní družku a oporu pro své zaměstnání. Paní Knollová a jeho dcery Marie (nar. 1. 8. 1913) a Františka (nar. 19. 5. 1915) se zúčastňovaly vyjížděk za záběry a posloužily občas i k oživení záběru.
O. Knoll pořádal často pohlednice do ucelených cyklů (Pooslaví, Pojihlaví, Moravský kras). Legendární (a sběratelsky velice ceněný) je zvláště čtyřdílný cyklus Místa a cesty Otokara Březiny, který obsahuje části: I. Počátky, Panské Dubenky, Domašín a Telč, s úvodním slovem D. Zapletala, II. Jinošov, Nová Říše, s úvodním slovem moravskobudějovického gymnaziálního profesora a muzejníka Františka Jecha, III. Jaroměřice nad Rokytnou, s úvodním slovem jaroměřického sochaře a malíře Josefa Kapinuse, IV. Tasov, s úvodním textem básníka a spisovatele p. Jakuba Demla.
Samozřejmě, že mimo místopisných snímků fotil i podobenky, svatby, odvody, křtiny a pohřby. O jeho vyhlášenosti v tomto oboru svědčí i vzpomínka paní Ludmily Kořenové z Třebíče. Když její třída potřebovala v roce 1949 podobenky na maturitní tablo, vypravila se celá třída korporativně (a navzdory existujícím třebíčským fotoateliérům) k panu Knollovi do Náměště, který vyfotografování všech studentů zvládl za jedno odpoledne.
Ondřej Knoll zpracovával i obrazovou dokumentaci pro brněnský památkový úřad, jeho fotografie se objevily v publikaci Třebíč – město a okres, kterou asi v roce 1932 vydala Národohospodářská propagace ČSR, a ještě v roce 1948 jeho fotografie doprovodily publikaci náměšťského děkana R. Tenory Dějiny farnosti náměšťské.
Mimo to pro náměšťského zdravotního radu MUDr. F. Dreuschucha zpracovával rentgenové snímky (z tehdy prvního moravského rentgenu – pozn. Martinů) a tím se vlastně stal prvním rentgenologickým laborantem na Moravě.
O. Knoll patřil k průkopníkům barevné fotografie v regionu. Dochovaly se jeho barevné diapozitivy z Náměště n. Oslavou pořizované, podle vyvěšených říšských a protektorátních vlajek, již v době okupace. Zatím nám není znám v rámci Náměšťska a Třebíčska žádný fotograf, který by v této době pořizoval barevné snímky.
V případě mnoha pohlednic z malých obcí byl O. Knoll často jen vydavatelem, leč nikoliv nakladatelem. Tyto pohlednice často vycházely nákladem místních hostinských a kupců. Na zadních stranách některých Knollových pohlednic z období protektorátu, které jsou uloženy v okresním archivu, lze mimo cenzorská razítka najít i jméno objednavatele pohlednic (tedy nakladatele) a náklad dané pohlednice, který se u vesnických obcí pohybuje podle velikosti obce od 200 do 600 kusů, u měst do 1 000 kusů. V době těsně před Mnichovem patřil, podle počtu odebíraných bromografií, O. Knoll se 100 000 kusů ročně mezi nejvýznamnější odběratele v Čechách a na Moravě. Tyto bromografie odebíral od firmy Fototypia Vyškov. Jeho pozici v regionu nasvědčuje i fakt, že na rozdíl od ostatních míst na Moravě se na celém Náměšťsku až na výjimky v průběhu 30. a 40. let 20. století nevyskytují pohlednice od velkých firem, které jinak ovládaly trh s tímto sortimentem v naší zemi. Mezi ně patřily Grafo Čuda Holice, Bromografia Sadská či již zmiňovaná Fototypia Vyškov. Knollova početná produkce nebyla vlastně nikdy zcela doceněna. To, co znamenala v tomto oboru ve své době a svým významem práce fotografických osobností Josefa Seidela pro oblast Šumavy či Rudolfa Slavíka a Františka Madlého pro oblast Jizerských hor a Krkonoš, znamenala v tomto oboru ve své době pro jižní Moravu a Českomoravskou vrchovinu určitě práce O. Knolla. Byla srovnatelná počtem vydaných pohlednic, neuvěřitelnou bohatostí záběrů, ale i svým dokonalým řemeslným zvládnutím. Jen pohlednic z nynějšího okresu Třebíč je více než 1 000 druhů.
Mimo pohlednice vydával Knoll diapozitivy a posléze stereografie, nejen místopisné, v edici Poznej svou vlast, ale i naučné. Pro sadu pojednávající o dravém ptactvu využil vycpané ptáky, naaranžované do volné přírody. Přes tak rozsáhlou fotografickou činnost však O. Knoll nadále vedl knihkupectví a papírnictví, k nimž přidal prodej textilního a galanterního zboží, prodej potřeb pro včelaře a půjčovnu úzkých filmů, kterých několik i sám osobně natočil. Nebyla tedy fotografie zrovna lukrativním živobytím. Přesto dokázal O. Knoll pracovat i zadarmo. Často tak činil pro Jakuba Demla, v jehož textech lze na Knollovo jméno narazit.
Ondřej Knoll se považoval za komerčního fotografa, ale domníváme se, že jeho význam tuto kategorii přesáhl. Jistě, najdeme jen málo jeho fotografií, které by se daly označit za umělecké, ale přinejmenším dokumentační hodnota Knollových fotografií je ohromná, u mnoha zvláště menších obcí jsou jeho fotografie vlastně jejich prvním obrazovým dokumentem. Je jen škoda, že se jeho fotografický archiv zachoval jen částečně.“
V době po únoru 1948 skončila snaha o jeho znárodnění tím, že musel státu darovat přibližně 1/3 svých (a to pochopitelně těch nejlepších) negativů. Ty potom vydával národní podnik ORBIS pod svým jménem. Tato krádež měla pro Knolla alespoň ten pozitivní efekt, že do své smrti směl pracovat jako „neznárodněný“ živnostník (ovšem podle všeho již bez možnosti své fotografie veřejně vydávat). To ovšem neznamenalo, že by měl snad nějakou podporu od státu. Jeho daňové zatížení v těchto letech bylo takové, že je s podivem, že vůbec rodina měla být z čeho živa. Tohoto se tedy dočkal (a ostatně nejen on) tento neúnavný fanatik fotografie v závěru svého života. Jak už bylo naznačené, šlo o člověka zcela oddaného svému řemeslu, kterému se věnoval více než půl století. Za tu dobu vytvořil přes 20 tisíc negativů, převážně na skleněných deskách.
Od úmrtí tohoto významného náměšťského fotografa uplynulo bezmála 50 let. Přesto není jeho jméno (snad s výjimkou zdejšího regionu) v obecném povědomí dostatečně známé. Až v poslední době nastal již přece jenom pro Knollův odkaz obrat k lepšímu a začíná se tím splácet jistý dluh vůči jeho osobě i zanechanému dílu. Muzeum Vysočiny Třebíč v současnosti pečlivě uchovává Knollovy negativy, diapozitivy a rodinné písemnosti a pravidelně pořádá z vybraných fotografií výstavy. Na jejich webových stránkách se mohou zájemci seznámit s těmi Knollovými fotografiemi, jež byly do dnešních dnů převedeny do digitalizované podoby. V roce 2004 bylo nákladem města Náměšť nad Oslavou pod názvem Ateliér náměšťského fotografa Ondřeje Knolla otevřeno v budově staré radnice malé muzeum. V knize pánů Gregora a Malouška z roku 2006 – Náměšť a okolí na starých pohlednicích a fotografiích je Knollovi věnováno čestné místo – viz citace z knihy výše. V neposlední řadě potom došlo v roce 2007 ke vzniku našeho nadačního fondu.
O významu a jistém ocenění Knollova díla ještě za jeho života svědčí skutečnost, že v září roku 1949 mu zaslala organizace UNESCO obsáhlý dotazník k zmapování jeho dosavadního profesionálního díla.
Zobrazit korespondenci Ondřeje Knolla s Jakubem Demlem
Ač byl spíše introvertem, zájem o věci veřejné jej vedl i k společenskému zapojení. Byl aktivním členem Sokola, zakládajícím členem náměšťské pobočky Ligy čs. motoristů, členem spolku přátel žehu, spolku včelařů atd. Obdivoval dílo Otokara Březiny s nímž se podle všeho i osobně setkal, byl blízkým přítelem Jakuba Demla, znal se s Březinovou žijící múzou Annou Pammrovou či s jaroměřickým sochařem Josefem Kapinusem.
Ondřej Knoll zemřel 6. 8. 1960. Jeho manželka Františka jej přežila asi o dva měsíce, když i ona v říjnu tohoto roku umírá. Jakub Deml v kondolenčním dopise paní Knollové napsal:
„V Náměšti jsem neměl nad něho málem půl století lepšího, obětavějšího, srdečnějšího přítele. Když mne z nemocnice propustili, nenadál jsem se, že hned druhého dne odejde také drahý přítel Ondřej, do krajin, kde slunce nezapadá a kde své umění, jemuž tak věrně sloužil, bude provozovat radostněji, protože bez utrpení.“
Protože Knoll neměl syna a vnuci pro své spíše technické vlohy nejevili o fotografování zájem, stal se jeho nástupcem ve „funkci“ náměšťského fotografa nakonec zaměstnanec Ota Balšínek.